Jan Novák, někdy také znám jako Josef Novák, absolvoval Středně vysokou školu krásných umění v Brně a poté dvacet až dvacetpět let produktivního věku prožil v undergroundu.

„S uměním by se člověk měl potkávat v podzemní galerii. Je to jednoduchý systém tří místností, kam by měl přijít, svléknout se donaha, jestli potřebuje, použít toaletu, pak se osprchovat a pak, očištěný na těle i duši, vejít do poslední místnosti s obrazem, dokonalým dílem, například mou fotografií zvětšenou na rozměr 2 x 2 metry která je krásně osvětlena a při jejím pozorování návštěvníka osuší teplý vzduch. Galerie pro jedno dílo a jednoho člověka. To všechno by mělo trvat maximálně 10 minut,“ soudí výtvarník. Je milovníkem čistoty v životě i v umění, pracovitým umělcem, který nesnáší námahu. (citováno z nepublikované korespondence - J. Novák, v dopise C.P. 13.května 1955)

Novák si umí představit, že vytvoří dílo, aniž by se jej dotkl. Vymyslet projekt, který by zrealizoval někdo jiný. Možná je to právě proto, že tak dlouho trvalo, než mohl tvořit svobodně. Sám říká, že si disent nevybral, že mu ho vnutil režim, kterému jeho umění nevyhovovalo, ale také se ho obávalo. V době normalizace se hlavně věnoval experimentálnímu zahradničení a psal povídky pro ptáčky a jinou havěť. Přitom Novák nutně potřeboval k životu tři věci - Havanské doutníky, tenis a New York. Pořadí se prý často měnilo a všechno ostatní jej obtěžovalo. Výtvarník zasahoval výrazně do několika oblastí, překračoval často jejich hranice, neřídil se žádnými zdánlivě závaznými pravidly. S nadhledem a zvláštní nadsázkou reagoval na tvorbu představitelů modernismu, kterou často vnímal z nečekaných úhlů a v neobvyklých propojeních. Jde o velmi osobitou a poučenou interpretaci. Tak se třeba na jednom obraze s lehkou ironií prolínají matissovsky zjednodušené figury s Vasarelyho op-artistickým vyjádřením prostoru. V některých fotografiích vystihuje možná trochu bezradné hledání mladých umělců, kteří se nemohou zorientovat v bezbřehém množství možností a nedovedou si poradit s takřka „absolutní“ svobodou postmodernismu.

Autor vlastně sám reaguje na různé periody, jistě na něj měla vliv šedesátá léta s jejich odvážným experimentováním a objevy. Ke každému historickému podnětu však dokáže zaujmout vlastní postoj. Ve svých fotografiích si poradí s inspirací různých epoch, s nimiž se neustále svým způsobem vyrovnává. Jeho až chladně působící obrazy vyjadřují příznačnou odosobněnost současného světa a přitom mají charakteristický rukopis (například "Léto", 1965). Mají až průzračně čistou atmosféru a přitom se v nich ukrývá něco z absurdních dramat současnosti i nedávné minulosti. Do některých obrazů se promítá reakce na meziválečnou avantgardu (Bauhaus, Arp, Moore) nebo na některé poválečné směry (lyrická abstrakce, action painting), ale vždycky v určitém posunu, v interpretaci z hlediska dnešního vidění světa a vnímání smyslu umění. Z jeho projevu vždycky cítíme příjemnou odlehčenost kterou umocňuje i názvy svých prací ("bez názvu VI", 1963).

Stejný, vlastně výrazně postmoderní způsob myšlení vyzařuje také z cyklu "Proměny", v nichž jde opět o sympatickou reakci na některé nezpochybnitelné osobnosti avantgardních proudů 20. století. V jeho případě však jde opět o hříčky s hmotou a prostorem a zároveň o vyjádření dnešního vidění a vnímání skutečnosti.

Zajímavé jsou série raných videí zpracovaných ještě na 8 mm film (!) tedy před samotným vynálezem média, která neunavují dlouhými nezáživnými sekvencemi, ale každá scéna trvá jen pár desítek vteřin. Je v nich vidět jasná souvislost s jeho fascinujícím způsobem vidění světa, střídá se v nich až picassovsky dokonale čistý střih se smyslem pro gesto i dekorativní členění plochy a prostoru. Zvlášť působivá jsou tato videa instalovaná v řadě vedle sebe, kdy můžeme takřka najednou vnímat různé souvislosti.

Karel Slavíček, historik umění, text pro katalog J.J. Nováka (1967)